Jen na skok

Po páté hodině, už pěkně za tmy, jsem z práce pelášila rovnou na Staroměstskou k Rudolfinu. Byla jsem domluvená s jednou slečnou na předání náušnic, krásných černých kytiček.
Obchod zdárně proběhl a já si tak říkala: kus odtud je Konírna, má nejoblíbenější hospůdka! Ale nemám tam s kým jít, a co tam sama... když ona tam možná bude Petra (nejlepší barmanka mezi všemi, pro neznalé), mohla bych ji pozdravit! Ale ne, lepší bude jet domů.. moment, kam to jdu, tudy se nejde na metro. Tramvaj! To je znamení!
A bylo rozhodnuto.

Vstoupila jsem dovnitř a usmála se na Peťu. Dáma se zelenými vlasy úsměv opětovala a automaticky brala do ruky sklenici na víno.
"Víno a a vodu jako obvykle?" 
Miluju, když ani nemusím nic říkat..
"Dnes jen víno, šla jsem jen kolem a řekla jsem si, že tě prostě musím pozdravit!"
Milá Petra se na mě usmála a usadila mě ke stolu "pro známé". Jinde nebylo místo. Nevím, kdo byl ten zamilovaný pár, co už tam seděl, ale faktem je, že nikdo nedokáže dát tolik najevo, že jste někde naprosto navíc, jako do-té-chvíle-líbající-se milenci. Vzdala jsem snahu omlouvat svou krátkou přítomnost. 
K jednomu vínku jsem si dala i jejich výtečný karbanátek a krátce pohovořila s Peťou. Pochlubila jsem se stěhováním, poptala se na jejího manžela, a najednou bylo víno vypito a já se rozhodla jít dál.
"Hm, 17:57, za 3 minuty má Šotek nastoupit do práce," pronesla slečna ze zamilovaného páru.
"Šotek přijde?" otázala jsem se naivně.
"To se teprv uvidí. Petro, že tys ho zase poslala pro chleba!"
"Ne, to je prostě Šotek," ozvalo se zpoza baru. 
Rozloučila jsem se a chystala k odchodu. Během placení mi Petra nabídla, že kdyby mi k tomu stěhování jakkoliv vybouchl odvoz, mají velké auto a určitě by mi pomohli. Dojala mě.. jo, není nad to mít svou barmanku!

Proplétala jsem se uličkami směrem na Národní třídu. Rekapitulovala jsem si tu krásnou, byť krátkou chvilku tam, a najednou jsem uslyšela ránu. Někdo se neúspěšně pokoušel prosmýknout mezi autem a odpadkovým košem. Šotek!
"Jdeš pozdě!!" zařvala jsem na něj na celou ulici.
"Já vim, já byl v práci," zakoktal zmateně, jako kdyby se musel omlouvat zrovna mně. Zároveň se pokusil jít s rozpřaženýma rukama směrem ke mně, snad aby mě obejmul, a zároveň se snažil běžet dál do práce. Nakonec to vzdal a s omluvou zdrhal dál. 

Mám ráda Konírnu...