Dneska mě nic nenaštve!

9:00
Včerejší den byl naprostá katastrofa, asi jeden z nejhorších dní letošního roku. Díky snaze mého milého se to nakonec večer přece jen zlomilo a já učinila rozhodnutí. Dnes budu mít klidný den, nic mě nenaštve!
No, je to těžší než se zdá.. snažím se na to soustředit a díky tomu mi došlo, kolikrát se v běžném dni stihnu jen během rána rozčílit. Zaspala jsem o 10 minut a ranní program byl rozhozen – jindy bych soptila. V metru hrozilo, že si proti mně sedne nevzhledný nevábný jedinec – už mi stoupal krevní tlak. Naštěstí si sedl jinam. Po příjezdu na místo určení nebylo možné odfiltrovat lidi kolem hudbou a na schodech mě svou přítomností velmi obtěžoval halekající hulvát. A po příchodu do práce jsem málem začala lámat moje vztek-párátka nad článkem o tom, jak romové žádají odškodnění za rasově motivovaný útok.
U každé té situace jsem si (k mému překvapení) včas dokázala uvědomit, že se "naštvávám", a pěkně jsem to stopla. Ale to vědomí je zvláštní, nebylo ještě ani 8 hodin a já bych se už 4x rozzuřila. To možná není úplně zdravé.

9:05
Popisovala jsem kolegovi zmíněný článek a ujelo mi pár rozčílených vět. Některé věci prostě neovládnete.

13:45
Polední nadávání nad cigaretkou jsem zvládla s ledovým klidem, byť to stálo námahu. Ale po návratu do kanceláře mě rozčílil hned první telefonát. Bohužel, přešlap, stane se.
Celý den se mi motá hlava. Doufám, že je to tlakem, a ne umělou snahou udržet vztek na uzdě. Což, jak zjišťuju, je pro mě vážně extrémně nepřirozené. 

18:30
Rozhodla jsem se jet domů raději delší cestou a autobusem než metrem. Odpolední metro mě rozčílí spolehlivě každý den. Kvůli žvýkajícím či páchnoucím individuím několikrát za jízdu měním sedadlo či vagón a domů přijíždím rudá a vytočená. V autobuse si sednu, prohlížím si Prahu a ignoruju lidstvo. A ten přestup navíc nevadil.. nevonící starý pán byl sice nakonec taky trochu oříšek, ale zvládla jsem to i bez odsedání si a bez hysterie.
Pokojně jsem dojela na Vysočanskou, protože vím, že se tam dá v Bille nakoupit v relativním klidu. To na takové budějovické skáču z kůže a vždycky mě rozbolí hlava. Můj plán vyhnout se všemu, co by mě mohlo vytočit, vyšel dokonale. Domů jsem dorazila jen o 20 minut později než obvykle a s čistou hlavou. Dokonce ani řvoucí děti na hřišti venku se dnes nezdají tak hlasité. 
Po cestě domů jsem hlásila mému milému výsledky dnešního snažení:
"... celý den se snažím nerozčilovat a došlo mi, že já jsem vlastně hroznej nervák!"
" Jsi nervák, to jsem ti mohl říct rovnou :))"

20:45
Máte z toho všeho pocit, že jsem objevila novou životní filosofii? Ani náhodou! Po celodenní snaze o sebeovládání se cítím jak po třídenním maratonu. V sedm večer jsem myslela, že padnu do postele a budu spát až do neděle. A také se mi vybavil Homer Simpson, jak to s ním dopadlo, když potlačoval vztek... nepodceňujte poselství seriálů!
Ale ano, něco mi tenhle den přece jen dal.
1) Jsem nervák. Vážně. Větší než jsem si myslela.
2) Musím si nechat změřit krevní tlak. Doby, kdy jsem ho v pubertě měla nízký, bude dávno pryč. Teď to bude na druhém pólu.
3) Dobře - budu se snažit omezit svoje vzteklé reakce. Bude to lepší pro mě i pro lidi kolem mě.

Hm, a teď tak přemýšlím, jaký pokus udělám příště...