Rozloučení s Beruškou

Doufala jsem, že rozloučení s tou nejbáječnější kočičkou na světě, budu psát nejdřív tak za pět let, za deset.. ideálně nikdy. Protože ona přece moc dobře věděla, že je nesmrtelná.

V lednu jsem si začala všímat, že Berušce není dobře a pobolívá ji bříško. Nebylo to nic, co by šlo objektivně vysvětlit, jen jsem měla prostě pocit, že není všechno v pořádku. Následovala spanilá jízda na veterinu s Vivi a diagnóza: nemocné ledviny. Doktor tehdy vyjádřil velkou naději na uzdravení, Beruška dostala přísnou ledvinovou dietu a já měla radost, jak jsme to pěkně stihli podtrhnout včas. Po asi měsíci klidu začala hodně zvracet, na veterině jsme byli jednou až dvakrát do týdne, dostávala pořád nějaké injekce a byla z toho čím dál vzteklejší. Kdykoliv zahlédla přepravku, zalezla do nejnevyštouchatelnějšího koutu pod postelí s tím, že tady žádná kočka není, a pokud si Audrey pamatuje, ani nikdy nebyla.
Volala jsem ve středu doktorovi, že se malá nelepší, a on navrhl, ať ji druhý den přivezu. Protože prostě nespolupracuje, že ji uspí a udělá sono a rentgen a další takové věci. Podle výsledků by ji dal na kapačku a nechal si ji tam přes noc. Protože Vivi tentokrát nemohla, nabídl se Ondra, že nás tam hodí. A druhý den ráno jsem vyzvednutí kočičky po kapačce sjednala s Protiwenem. Říkala jsem si, že doktor se nebude stačit divit, jaký dvůr sloužících jedna malá šedá kočička má.
Ve čtvrtek 13. jsme doručili kočičku. Dostala injekci a opět se mi snažila schovat do náručí, pod svetr, kamkoliv. S výrazem poníženého vzteku pomalinku usínala. Když jí spadla hlavička dopředu, dojala mě svou roztomilostí, byla tak sladká..
Pak už následoval rentgen a vyholení bříška na sono. Vím, že byla oblblá, ale přísahala bych, že vrčela, že tohle si odskáčeme. Sledovala jsem šedé skvrny na monitoru a neviděla jsem tam vůbec nic. Nevím, jestli tam ti doktoři vážně něco vidí, nebo to jen předstírají. Pak se objevila šedá kulička a doktor zahlásil, že to jsou ledviny. Měla jsem radost, že jsou pěkně malé, čili to asi nebude tak zlé. A po této proceduře následovalo braní krve. Držela jsem jí hlavičku, měla zvláštní výraz. Sestřička říkala, že je krásně mimo. Musela jsem oponovat, že dle mého spíš zrovna vymýšlí, jak ovládne svět.
Čekali jsme netrpělivě na výsledky a zpátky do ordinace šli ještě celkem klidní. Doktor nám v klidu předložil fakta: ledviny jsou opravdu malé. Poloviční, než by u kočky této váhy a velikosti měly být. To znamená, že to nezpůsobuje žádný zánět, ale že prostě vypovídají službu. Dle její ch reakcí na léky jí dal cca tři měsíce.

A to jedině s injekcemi a v bolestech.
Tohle jsem absolutně nečekala. Hladila jsem oblblou kočičku a hrozně jsem se rozbrečela. Doktor nám dal vybrat, zda to chceme ještě zkusit, nebo zda ji nebudeme trápit.. po krátké poradě bylo rozhodnuto, že i když ji ani jeden nedokážeme nechat jen tak odejít, prodlužovat tohle by bylo trápení. Doktor nás tedy poslal pryč a cca za 10 minut nás zavolal zpět s větou, že "srdíčko přestalo bít". 
Od té chvíle mám všechno jako v mlze. Sestřička ji láskyplně zabalila do její modré deky, taky měla slzy v očích. Poděkovali jsme doktorovi za to, jaké úsilí věnovat v posledních měsících tomu, aby ji zachránil. S jejich neuvěřitelně lidským přístupem to všechno bylo aspoň trochu snazší. 
Pak jsme se vydali směr domeček. Bydlela tam, bylo to první místo, kde slavnostně zdrhla na zahradu, prostě tam patří. Leží pod smrkem a na hrobečku má velký plochý kámen, je to moc krásné..... když jsem ji naposledy držela, už zabalenou, ještě krásně "hřála". Ani teď zpětně nechápu, že v tu chvíli už tam vážně nebyla.

Nechtěla jsem jet domů, a tak jsem se nechala odvézt za Protiwenem. Vzhledem k tomu, že jsem od toho okamžiku v ordinaci nepřestala brečet, musela jsem vypadat hrozně. Ani nebylo třeba nic vysvětlovat.
Když jsme pak přijeli do bytu, nedokázala jsem se tu rozhlédnout. Všude byly její věci. Protiwen je rychlostí blesku všechny uklidil do komory a pak se mě snažil trochu rozptýlit pouštěním The Big Bang Theory až do tří do rána.  Díky Bohu za to.
První dny bez princezny byly naprosto nesnesitelné. Vlastně ještě stále jsou. Byt je bez ní neskutečně prázdný, tak krásně tu velela, tak krásně jí tu všechno patřilo. Bude to ještě hodně dlouho trvat, než se dokážu smířit s tím, že je pryč. Nějaká kočička po ní určitě převezme štafetu mého mazlíčka, ale žádná už nikdy nebude jako ona. Byla to ta nejúžasnější kráska, co kdy žila. Jak řekla Zuzka: vzor kočičí důstojnosti.

Vivi mi vysvětlila, že byla do kočičího světa povolaná na trůn. Prostě už musela odejít. Briánek už to tam pár let řídí, ale je to stará zmatkařka, Audrey to musí převzít a začít tam vládnout pevnou packou. Má krásný velký červený trůn, který jí ladí s kožíškem, velí armádám a je dokonale spokojená.
Docela ráda bych se tam jednou za ní vypravila.
Bylo mi neskutečně líto, že jsme se vlastně nemohly rozloučit. Doktor ji z toho oblbnutí už neprobral, takže její poslední pohled pro mě byl něco jako "jen počkej, já ti to spočítám!" Pak mi ale došlo, že se rozloučila. Poslední dva týdny na sebe nenechala sáhnout, ale ten poslední večer, co tu byla, si najednou těsně před spaním mňoukla, že chce hladit. Rozplácla se na zemi, já vedle ní, a asi půl hodiny jsme se mazlily. V tu chvíli jsem si to mylně vyložila, že jí začíná být lépe. Teď si spíš myslím, že svým kočičím smyslem věděla, že je to náš poslední večer, a chtěla ho mít krásný.

Odpočívej v pokoji, Beruško moje.