Obdivuji všechny matky!

"Chápu všechny matky. Kterým chybí to něžné miminko, které si vypiplaly, když mají doma najednou puberťáka, kterého touží zabít. Tak moc je chápu!"
"Jak to ?"
"Protože z toho něžného koťátka, které za mnou lezlo a obdivně na mě hledělo svýma velkýma žlutýma očima jako na velkou maminku, se stal nehoráznej pubertální zmetek, co se mnou bojuje o to, kdo je doma větší kočka."

Před několika lety, když jsem z puberty odrůstala, bratr byl zrovna v tom nejlepším stádiu a u sestry začalo být jasné, že tím nikdy neprojde, stanovila má milá maminka velice výstižnou definici této fáze dospívání: puberta je zařízení přírody, aby matky začaly nesnášet své děti a po maturitě neměly problém vypustit je z domu.

U nás se toto naplnilo beze zbytku, já s bratrem jsme se po maturitě vypustili do světa (narozdíl od sestry, kterou toto minulo a ty dvě už pravděpodobně nikdy nikdo nerozdělí), a celé dospívání jsme se nevědomky docela snažili, aby nás máma mohla začít dle přání matky přírody patřičně nesnášet. Řeči o tom, kde je ta malá blonďatá holčička a co to z ní vyrostlo, jsem otrávěně či uraženě přecházela. Ale nemuselo se ani naplnit mámino a babiččino "jen počkej, až budeš mít svoje děti", mně na pochopení situace stačí kočička.

Když jsem si přinesla to vyhublé oškubané koťátko, byla jsem pro ni střed vesmíru. Pořád chtěla chovat a tulit se a vůbec, bylo to moje miminko. Několik krásných měsíců. A pak najednou zlom. V rámci růstu a sebeurčení dospěla moje holčička do fáze, kdy usoudila, že domácnost zvládne vést mnohem lépe než já. Ke všemu se vyjadřuje, všechno musí být po jejím, a když nesouhlasím, vztekle mě seká do nohy a uraženě odchází. Dřív by mě nikdy nenapadlo, že to je u koček v takové míře možné, a jen si říkám, jak dlouho tahle fáze bude trvat... 

Mé něžné kočičí miminko je už asi navždy pryč, tak teď už jen netrpělivě čekám, kdy z ní vyroste dospělá rozumná společnice. Rovnocenná v hlasovacích právech samozřejmě, já to jinak s kočkama neumím.
A když tak večer společně usínáme tlapku v ruce, a když mě pak ráno zkouší zabít, říkám si, jak moc lituji všechny matky, co ze dne na den přijdou o svá dítka, co mamince s nadšením kreslí obrázek, a najednou mají doma vetřelce, co po nich hází botama, které jsou už tři minuty z módy a dožadují se nových. 
Příroda je někdy prevít.