Kočičí stýskání

Odcházím do práce. Při šněrování do bot mi kočka aktivně loví tkaničky a znemožňuje mi tak ochod. Abych se vůbec mohla obout, musím sáhnout po zlaté mašličce, se kterou má nevyřízené účty a každý den jí to nandá.
Proč člověk kupuje zvířeti drahé hračky, když nejpopulárnější je stejně přebytek po balení dárků?
Zvedám se, jako každé ráno ji pohladím a slibuji, že se brzo vrátím. Jako každé ráno mi nevěří. Leží na podlaze a nasadí ty nejsmutnější kočičí oči, za které by se nemusel stydět ani Shrekův Kocour v botách. "Neodcházej, no tak, neber si kabelku, ne, nezavírej ty dveře!"
Zamykám s výčitkami svědomí, že jsem tyran koček. Má tam spoustu jídla a hraček, ale určitě se trápí. Když tu najednou si vzpomenu, že nevím, jestli jsem zavřela okno. Opět odemykám. Mezi srdceryvným loučením a opětovným otevřením dveří uběhlo stěží pět vteřin.
"GERONIMOOOOO!!!!!" Ano,kočka už v chodbě neleží. Za pomyslného bojového pokřiku se v pokoji vrhá z postele do temných hlubin koberce a pouští se do souboje na život a na smrt s ikea krysou. Zahlédla jsem jen černou šmouhu.
No, tolik k trápení se a smutným očím. Okno je zavřené a já s klidným srdcem odcházím do práce. Až se vrátím, bude se mi kočka otírat o nohy s výrazem, že se celý den z chodby nehla a vyhlížela mě. A jen uleželé chloupky a ještě vyhřáté místo v křesle budou svědčit o opaku.