Denní Snění

Zrekonstruovala jsem dnes, že se se Zombákem známe přesně od 5.5. 2012. Den po rozchodu s Ondrou mě Kothy vytáhl na akci jakési pochybné skupiny Kiselá prdel, o níž jsem tehdy snad ani neslyšela. Díky tomu, že mi neposkytl žádné doplňující informace, jsem se v dobré víře na onu akci vydala a nestačila zírat (a nevinný název Denní Snění mě na realitu opravu připravit nemohl).
Ten večer jsem poznala mnoho zvláštních individuí; nejvíc mi ale v hlavě utkvěl skvělý hudebník a Václav Klaus, který opravdu, ale opravdu nemá rád propisky.
V tramvaji jsem se dozvěděla, že nemám duši (EÚ), v příšerném doupěti poslouchala do pěti do rána Klíč, viděla mládě ze zoufalství z nedostatku cigaret kouřit sypaný čaj a spala na matraci na zemi v pokoji plném dopravních značek. Když jsem se pak ráno potácela na vlak z legendárního Lublaňského bytu, měla jsem pocit, jako by můj život právě začal. Sice až ve čtyřiadvaceti, ale co..
Ráda na ten večer vzpomínám, protože byl pro mě opravdu přelomový, v mnoha ohledech. První seznámení se s tímto okruhem lidí, první popíjení bez dohledu a ochrany drahé polovičky (což ale dodnes nemám ráda), první přespávání na pankáče v místě, o kterém jsem do té doby neslyšela.
A první večer se Zombákem, nebžto on by to mládě, co v zoufalství kouřilo sypaný čaj, a kterému jsem tehdy solidárně dala svou poslední slimku.