Vždycky jsem si myslela, že k Johaně jiná kočka prostě jít nemůže, že je příliš velká sólistka. Ale pak nás na návštěvě u kamarádů obsadil Kristiánek a vrněl a mazlil se tak, že tuhle moji pevnou bariéru přesvědčení překonal. Dohodli jsme se, že to zkusíme a uvidíme.
---
Den 1.: Nové kotě ještě z přepravky vyvrčí Johanu z kuchyně. Té až po čase dojde, že je vlastně větší, a že se nedá. Mezi zmateným pobíháním po bytě nás častuje srdcervoucím pohledem "PROČ?????"
Den 2.: Jsem hysterická matka. Syčení a následné řvaní kotěte ze mě už během rána udělalo uzlíček nervů. V šest to vzdávám, kočky zavírám každou do jiné místnosti a prchám do hospody.
Den 3.: Oprsklé kotě má už Johanu na háku. V bytě si jede svůj program a zastrašování ignoruje. Johana téměř neopouští svou boudičku pod stolem a nadává. Urychleně letím pro bachovy kapky - prý něco jako kočičí antidepresiva.
Den 4.: Johana jede smyčku "pozoruju kotě - očuchám ho - vysyčím - uteču do boudičky”. Opakování co čtvrt hodiny. Kotěti je to jedno. Do seznamu her zavedlo žraní pavouků a dolování v odpadu sprchoveho koutu. Jeho přístup k domácím pracím nemohu neocenit.
Den 5.: Je jedno, co dám kterému do misky. Oba nutně potřebují přesně to, co tam má ten druhý. Zabiju je oba.
Den 8.: Kočky se už více pusinkují než napadají a vznikají první pokusy o hry. Syčí se minimálně a většinou jen tehdy, když Johana prohrává. Do měsíce očekávám spaní ve společném pelíšku. Ono to půjde.
---
Je zvláštní mít kočku, co se chová jako kočka. Loví myšičky (větve fíkusu, igelitky etc) a neprohraje. Když skáče na zem z výšky, není to jako když padá cihla. Dojí všechno jídlo. A neustále se chce hrozně mazlit.
Johana naštěstí chápe, že je pořád moje dokonale nedokonalá princezna, a že v noci u mě na polštáři žádný jiný vetřelec nebude. Jen se děsím, kdy přijdou na to, jak se dá spolupracovat - a totálně nás převálcují.
