Vzpoura přírody

Kdo strávil včerejší odpoledne na silnici ví, o čem mluvím.

Narvat pět lidí do mrňavé fabie není vtip, včera se to stalo realitou. Jako za starých časů, Páťa byl u nějakých známých a my si vyrazili pěkně v pěti do Chrudimi (akorát jsme se tam jako mladší o dost snáze vešli).
Cesta tam proběhla v pořádku, smutný účel byl splněn, po deseti letech jsem viděla strejdu s tetou a další. Bylo to hrozně zvláštní, ale příjemné, takové probírání co kdo kde teď dělá....

Po čtvrté hodině jsme se zvedli, že je čas vyrazit domů. Záplava sněhu dávala tušit nastávající události. Po deseti minutkách jsem si, posilněna vínem a dvěma panáky zelené (sestřenice jí fandí), spokojeně zdřímla.
Vzbudila jsem se asi za hodinu. Všude byla tma a nacházeli jsme se "někde". Silnice podezřele bílá, táta nalepený na předním skle... ani to mu ale nebránilo vesele vyprávět o studentských létech. Všechno jsem to už slyšela před lety a ráda jsem si to poslechla znovu.... bratr je zvídavý o něco později než já. Za pár let přijde asi třetí vypravování pro Verunu. Koupím si lístek do první řady.

Vyjeli jsme "odnikud" byli jsme v bílé džungli. Zbytečné popisovat, všude bílo, sníh, vítr, kopce a vědomí "jestli teď zastavíme, tak už ten kopec nevyjedeme".
Z cesty mi nejvíce utkvěly v mysli dva momenty; první, když jsme museli zastavit za kamionem v kopci a bratr vyskočil z auta, aby navigoval a zajistil úspěšné objetí překážky. Jak na Sibiři. Až ráno mi Ondra připomněl, že si ten blbec měl vzít reflexní vestu! Druhý veselý okamžik přišel v Říčanech. Pominu klasické, jak říká Nohavica, "rallye letní gumy" modré Felicie, u které jsme se báli jet i za ní. Raději jsme ji nechali odsáňkovat za obzor. Za chviličku jsme nicméně skončili při snaze vyhnout se protijedoucímu vozu v měkkoučkém příkopu. Nevím jak, táta z toho po chvilce nějak vyjel ven.

Před tátovými řidičskými schopnostmi jsem musela včera hluboce smeknout, nebyla to žádná radost.
A čas? Chrudim -> Říčany 3 hodiny, Říčany -> Neratovice 3 hodiny. To bude asi rekord.

Dnes ráno jsem viděla následky nočního řádění. Z většiny silnic bylo nefalšované parkoviště. Řidiči kamionů měli zhasnutá světla a spali v kabinách, očividně už hodně hodin nebylo kam jet. Půlka čtyřproudovky ucpaná, druhá byla pěší zónou pro lidi zoufale se snažící dostat k metru. Takový malý konec světa.
A čas? Říčany -> Černý Most 2,5 hodiny.
A tady se zase musím poklonit svému broučkovi; kdyby neměl v malíku všechny cestičky kolem a dokola, stáli bychom tam ještě teď.

Aspoň budu mít co vyprávět vnoučatům.


Dodatek na závěr pro mámu: když se chlap snaží tebe a tvoje děti dostat bezpečně domů, tak se do něj NEREJE, NESMĚJE SE MU a už vůbec se nepoužívá JÁ JSEM TI TO ŘÍKALA!!! V takové situaci máš sedět, mlčet a maximálně podporovat. Tolik rada do života od dcery.