Vzpomínka na peprnet – 15.1. 2009

Asi před měsícem jsem mezi peprníky udělala průzkum s pracovním názvem "O nás s námi". Zajímalo mě, kteří peprníčci ostatní nejvíce zajímají, koho tvorbu všichni čteme nejraději a o kom chceme vědět víc. A s těmi z vás, kteří z průzkumu vyšli nejlépe, se pokusím udělat rozhovor.

Asi nikoho nepřekvapí, že jednou z vítězných peprnic je EVIDLO. Taková trochu kontroverzní postavička peprnetu. Srší znalostmi, ale přesto, kolik toho o ní vlastně víme?

Doufám, že tě nabídka rozhovoru potěšila : -).
Rozhovoru? Spíš rozpisu, ne? Dostanu seznam otázek, že mám písemně odpovědět, a mám na to míň než 24 hodin, to je vražda. Proč si neoklepává klávesnici redaktor?

Začneme tradičně, co tě vedlo k tomu,a by ses přihlásila na peprnet?
Tak to bude u mě asi zcela originální – pepře. To jsem ještě netušila, že k ničemu nejsou. Ale jak asi všichni tady ví, já jsem náruživá soutěžitelka a sběratelka, a mimo jiné taky obcházím na netu stránky, na kterých se dají sbírat nějaké body a za ně vybírat odměny. Jednou se na naší diskusi objevil odkaz na peprnet, a několik holek z naší sběratelské party se tam registrovalo. Vydržela jsem jen já. Nejdřív jsem několik měsíců jen chodila sbírat pepře za články, pak jsem jednou zareagovala článkem na výzvu k darování krve. Ale nakoplo mě když Pepina dosáhla 100.000 pepřů, rozhodla jsem se, že je dám taky, Takže ze začátku jsem fakt psala jen kvůli těm pepřům. Taky jsem nakonec většinu článků z té doby zase smazala (i za cenu pepřové ztráty), a nechala jen ty lepší. Kupodivu mi docela začali brát články košilkou, a mě pak začalo bavit psát smysluplně. Vlastně mě to bavilo vždycky, už ve škole slohy a podobně, ale tady to začalo dávat nějaký smysl, když to někdo četl a komentoval.
Ale těch 100 litrů pepře jsem dala, jako třetí z party, po Pepině a Mejse.

Máš pocit, že peprnetu něco přinášíš? A co on dává tobě?
Neskromně se domnívám, že moje články se číst dají, takže snad nějakým přínosem budu. A co mi dává peprnet? Na to se dá těžko odpovědět. Jsem ráda že na něj můžu psát a vím, že to někdo čte. Jsem ráda, že mě tu většinou kritika nestrhá, že pokud se to někomu nelíbí, tak taktně mlčí. Takže kdybych to měla shrnout – dává mi prostor k seberealizaci.

A nyní tradičně k dotazům peprníků.
První ti dá nejspíš zabrat, mohla bys nám stručně říct něco ke kořenům ateismu v Čechách?
Obávám se, že tohoto peprníka zklamu. Pokud tedy jeho dotaz směřoval k historii. Myslím, že by to silně překročilo limit tohoto rozhovoru, a navíc se na to necítím být odborníkem. Pokud to byl dotaz po příčině, pak odpověď mám: "Lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.

" (Jan 3,19-20).

Pro většinu lidí jsou tvoje články opravdu na úrovni. Jaká jsou tvoje oblíbená témata? A proč v poslední době píšeš trochu méně?
Oblíbená témata jsou asi jasná :-). Rozhodně historie, protože to je téma, které mě zajímá celoživotně. Baví mě komentovat různé aktuální události, ale to bohužel většinou zůstane u nápadu, než se dostanu k tomu sepsat to, už to je passé. Ráda píšu krátké povídky, zejména historické, ale taky mám problém s tím, že mě vždycky napadne začátek a pak je těžké to dokončit. Jinak velmi ráda mám cykly, spoustu článků na nějaké určité téma, nebo povídky na pokračování.

Já bych ráda psala víc, ale není dost času a klidu. Nápadů je spousta, ale málokdy mám příležitost dotáhnout je do konce, což mě samotnou docela mrzí. Psaní mě fakt baví. No ale na druhé straně, člověk vždycky něčím žije intenzivněji a něčím méně, a peprnet se teď dostal trochu do útlumu. A taky je fakt, že jsem si s novým cyklem výročí asi ukousla větší sousto než jaké zvládnu, sama jsem zvědavá který den bude první, kdy nezvládnu dodat článek včas. Víte, že na jednom takovém výročí nechám tak půlhodinu práce? A to nepočítám ty hodiny příprav - hledání dat, třídění, rozhodování která osobnost je natolik závažná aby byla hodna vlastního článku...

Takže když to shrnu – třeba jednou zase bude doba, kdy budu na peprnet psát víc, a zatím – snad vám moje výročí rozšíří obzory. A nezříkám se ani toho, že bych dokončila nakousnuté projekty.

Jako každý nemáš ráda kritiku své osoby, přesto ale podle některých působíš trochu urážlivě. Je to jen pouhý dojem?
To asi bude jen dojem, je-li tím myšleno, že se snadno urazím. Naopak jsem přesvědčena, že se snad neurážím skoro vůbec. Spíš to asi bude tím, že jsem na některé věci možná trochu citlivá a tím pádem samostartovací. Ale málokdy mi to vydrží, většinou se zase rychle uklidním. Občas by se mi hodila možnost mazat si po sobě na PN příspěvky, někdy mi to rychleji píše než myslí :-).

Jinak konstruktivní kritiky mé osoby se určitě nezříkám, nikdo není dokonalý a já jsem rozhodně otevřená pro změny. I když snadněji se mi přijímá shora. S Duchem svatým vedeme na toto téma pravidelné rozhovory...

Rozhodně nepatříš mezi "typické maminy". Čím si myslíš, že se odlišuješ? A jak s "obyčejnými ženami" vycházíš?
Odlišuju se tím, že jsem prostě jiná. Takhle mě charakterizovala kdysi jedna vedoucí na dětském táboře, když děti nechápaly, že mezi ně nezapadnu: "Nechte ji, ona je prostě jiná". Asi je to souběh mnoha okolností. Jsem velmi intenzivní introvert. Žiju s hlavou částečně v oblacích a částečně v minulosti. Vždycky jsem chtěla být kluk a ne holka. A nejdůležitější v mém životě je pro mě můj osobní vztah s Ježíšem. Takových mamin asi moc nenajdete...

Jinak nemám dojem, že bych se ženami nevycházela – jen prostě málokdy najdeme průsečík společných zájmů a aktivit. Nemaluju se a nechodím ke kadeřníkovi (ani s vlasy neexperimentuju podomácku). Hrozně nerada vařím a neovládám žádnou ze ženských ručních prací. Ženské seriály, časopisy či romány mě neuvěřitelně nudí. Děti vychovávám s použitím opaku všech výchovných zásad. Nesnáším hospody a vinárny, nerada pracuju na zahrádce, nikdy jsem neměla milence, muže mám pořád jednoho a nemám důvod ho pomlouvat.
Nemám problém popovídat si i s někým koho vůbec neznám, ale nevyhledávám to. Většinou jsem radši sama. Není to nafoukanost či arogance, jsem "prostě jiná". Tak mě tak zkuste brát ;-).

Nicméně pokud by si se mnou někdo chtěl popovídat o konfiguraci počítače, startreku, historii či Formuli 1, rozhodně nejsem proti.

A na závěr, jaké to je, psát osobní věci na server, kde je aktivně píšící i tvá dcera?
Nemyslím, že bych psala až tak osobní věci – nebo lépe řečeno, před dcerou toho tajím méně než před "veřejností", takže mi to žádný problém nedělá.