Vzpomínka na peprnet – 20.1. 2009

Asi před měsícem jsem mezi peprníky udělala průzkum s pracovním názvem "O nás s námi". Zajímalo mě, kteří peprníčci ostatní nejvíce zajímají, koho tvorbu všichni čteme nejraději a o kom chceme vědět víc. A s těmi z vás, kteří z průzkumu vyšli nejlépe, se pokusím udělat rozhovor.

Výčet peprníků, kteří vás zajímají, končí, a mně už nezbývá než představit vám peprnici, která soubor uzavře. Borec na konec je SOPHINKA!


Ahoj Sophinko, právě tebou jsem se rozhodla zakončit ságu rozhovorů s nejzajímavějšími peprníky.
Jak skromné : -)... Beru to jako kompliment.

Co tě vedlo k tomu, aby ses přihlásila na peprnet?
No, těch důvodů bylo víc... šla jsem kolem počítače mámy a všimla jsem si, že to tam má otevřené... a vzhledem k tomu, že byla zrovna z dohledu, pěkně jsem jí prošmejdila stolek. Docela se mi líbil nápad psaní krátkých příspěvků a tak jsem se do něj brzo sama pustila. Přesněji: 11.4.2007.
Ale abych byla upřímná, jeden z hlavních důvodů byla moje snaha vyhnout se učení na maturitu. V té době jsem vůbec dělala spoustu věcí: nemůžu se učit, žehlím, nemůžu se učit, hraju si s mrnětem a podobně. No a peprnet byl jeden z dalších způsobů, jak před tím utéct: -).

Myslíš, že peprnetu něco přinášíš? A co přináší on tobě?
Tady bych se asi držela máminy formulace "Neskromně se domnívám...". Ano, myslím, že přináším. Když už nic jiného, tak většinou články bez pravopisných chyb. Aspoň trochu originální témata (když pomineme poslední srdíčkový měsíc) a jiný styl psaní, který si zcela neegocentricky po sobě ráda sama čtu a ze srdce se směji své genialitě... (brát s nadsázkou pro nechápavé).
A co peprnet přináší mě? Sakra, budu srdíčková... Asi hlavně přátelství s některými peprníky. Nebýt peprnetu, nikdy bych nepronikla do taje života postižených lidí, nezískala bych adoptivní neteř a v neposlední řadě fantastickou kamarádku (Playwithfire). Někteří peprníci mě vytočí svou bezmeznou blbostí do běla, ale doby, kdy jsem vzteky ohryzávala klávesnici, jsou už pryč. Vlastně musím říct, že mě PN donutil dospět a naučil mě sebeovládání, a toho si moc cením. Děkuji prudičům!

A nyní naposledy k dotazům ostatních peprníků. Vzhledem k tomu, že jsi nebyla na seznamu navrhovaných, sama jsem žádné nečekala, ale nakonec se jich pár sešlo : -).
Proč jsi přestala psát svou slavnou sérii tragédií?
Nějak došla témata. Došly tragédie. Abych to upřesnila: antidepresiva začala působit a svět kolem už se mi nezdál tak černý a tragický. Tak to prostě je, nic víc, nic míň.

.. občas jsem uvažovala, že bych je zase rozjela, ale možná bude lepší nechat je minulosti. A navíc, poslední dobou se mi prostě nedaří být smutná déle než hodinu, a s tím se pěkně blbě něco tvoří...

Poslední dobou se rozšířil názor, že jsi příliš srdíčková a že tvé články už nejsou, co bývaly. Jak se na to díváš ty?
Možná jsem na to už narazila výše: jsem po uši zamilovaná, svět je krááásnýýý, až na občasné nehody se mi žije skvěle, mám žůžo kočku, beru prášky :-D, zkrátka.... Berte inspiraci k sarkasmu, když se kolem vás nic sarkastického neděje. Většinu svých starších článků jsem si domýšlela a přibarvovala, ale teď už není ani co přibarvovat... snažím se aspoň trochu vybít na stolku Briana. Má drahá kočka sarkastický život má, vlastně je to tak nějak celá ona. Ale když  napíšete jeden Deník kočky, přidělená masa ironie dojde.

Jaké to je být vlastně nejmladší peprnicí a zároveň jednou z nejviditelnějších postaviček vůbec?
Žůžo :-D! Přiznávám, miluju to... Doby, kdy mě zapšklí staříci posílali do háje, že jsem moc mladá, jsou naštěstí pryč, ale občas si se slzou v oku nostalgicky vzpomenu.... Teď jsem velká holka, takové peprnetové dítě. Líbí se mi ta určitá míra respektu, která z toho vychází.

Co považuješ na peprnetu za svůj největší úspěch?
No... dlouhou dobu to byla anketa, díky níž dostala Mejse stolek v Celebrity fóru Teď už to je asi pozvánka do redakce, i když je to v současnosti tak nějak pozastaveno. Ale já neztrácím naději. Svým způsobem je každý můj článek soukromý malý úspěch.

Dvakrát se stalo, že ses na skoro dva měsíce v psaní odmlčela. Jaký to mělo důvod?
No, vlastně těžká životní situace. Nechtěla jsem na peprnetu rozebírat, proč mi není dobře. Navíc byly dny, kdy jsem celý den ležela v posteli, zírala před sebe a prostě nevstala. Přihlásit se na peprnet bylo poněkud druhořadé, hlavní bylo, aby mě někdo zvedl a donutil jíst.
A druhá příčina byla nesnesitelná blbost peprníků. Články typu "Koupila jsem si lízátko", popř. "Za barákem nám vyrostly houby", mě dokázaly donutit mlátit hlavou do monitoru. Když byla v prosinci krátká éra "srdíčkových mamin", musela jsem dezertovat.

Není trochu divné vést rozhovor sama se sebou?
To mi řekni ty...

A na závěr, jakým směrem chceš do budoucna vést svou tvorbu?
I když moje srdce přetéká všeobjímající láskou, sama sobě tak moc nesedím. Ráda bych se vrátila k dřívějšímu stylu psaní, ale netušíte, jak strašně je to těžké... denně prosedím nad papírem v práci nebo doma u monitoru hodiny, marně pátrám po nápadu a nakonec to prostě vzdám. Asi každý má někdy útlumovou fázi.
A časem bych ráda dostala svoje psaní a nápady na takovou úroveň, aby byl důvod obnovení spolupráce s redakcí.
 

A to je konec... tehdy proběhly ještě dva rozhovory, ale ani rozhovor samotný, ani jejich aktéři nestojí za spotřebovaný internetový prostor ;-).
Nevím jak vám, ale mně peprnet hrozně chybí...