Byl jednou jeden….

... jeden skvělý muž. Nebyl to pohádkový hrdina. Dle slov mého táty, druhá světová mu proplula kolem uší, v té době ho zajímaly jen holky. S komunistama se (na rozdíl od svého syna, kterého pro to obdivuju) nepral. Prostě přežil. Fantasticky maloval, měl talent, ale aby byl klid, dělat v cihelně. Vzorný dělník s dvěma dětmi. Po čase rozvedený. S manželkou a mladším synem se snad už nikdy neviděl. Ale staršího syna a jeho rodinu měl rád. Mého tátu a nás.

(napsáno včera, nefungoval nám internet)
Kam až má paměť sahá, vidím, jak k nám jezdil v bílé stodvacítce s červenými kostkovanými potahy na sedadla. Vždycky přivezl čokoládu, bonbóny a stovku za vysvědčení nebo k narozeninám. Nejméně čtyřikrát do roka k nám jezdil cca na týden. Většinou jsem mu na to uvolňovala svůj zahradní domeček - štvala mě na tom jen potřeba uklidit. Ale jinak to bylo fantastické. Po večerech jsme hráli kanastu a celý den se hádal s tátou. O politice a podobně. Táta se vztekal, málem mlátil do stolu a děda se smál. Jedna známá prohlásila, že když se táta naštve, dědovi běhá v očích plamínek smíchu, a že k nám jezdí jen pro tu srandu. Měla asi pravdu.

Vždycky, když přijel, ptala jsem se:
"Dědo, a kdy pojedeš pryč?"
"To už mě vyháníš?" začal se smát.
Nevyháněla jsem, jen jsem nevěděla, jak jinak se zeptat, jak dlouho zůstane - byla jsem ráda, když tam byl.
Od mých cca osmnácti jsme se moc nevídali. Bydlel bohužel moc daleko. Když u nás byl naposledy, chodil už o hůlce. Tříletý Páťa mu ji pořád bral a radoval se, že má hůl - ten hůl. Chodil s hůlem.

Táta za ním jezdil pravidelně a pomáhal mu. Nemluvil o tom, pověděla mi to až máma. Byla jsem hrozně hrdá na to, jaký je táta skvělý syn, že se o dědu stará, bere ho na zahradu, aby nepřišel o svoje zájmy a tak. Ale o takových věcech se u nás moc nemluví.
A pak najednou přestal chodit. Když mi táta volal, že dědu našel ležet na podlaze a že ho musí vzít do nějakého domova, málem se mi zastavilo srdce. Víte, že jednou k tomu dojde, ale připravit se na to prostě nedá.

Dědova krásná stodvacítka stála smutně v garáži a bylo jasné, že děda už ji nikdy řídit nebude. Rozhodlo se, že ji dostane můj mladší bratr. A protože je můj miláček magor do škodovek, nabídli jsme se, že pojedeme s tátou, abychom ji od Chrudimi převezli do jižních Čech. Při té příležitosti jsme jeli do domova navštívit dědu. Vypadal hrozně. To mohutné tělo, které si pamatuju, bylo najednou celé scvrklé. Nebylo mu skoro rozumět a jeho bývalou kondici naznačovaly jen dlaně jak lopaty. Představila jsem mu Ondru. Byl z něj nadšený a jedna z posledních věcí, co mi řekl, byla, že je to krásnej a skvělej kluk a že si to s ním nesmím zkazit. Když jsme odcházeli, brečela jsem, ale byla tu naděje.

Táta mu zamluvil místo v domově důchodců kousek od Prahy, tam, kde bydlíme teď. Těšila jsem se, že si zahrajeme kanastu, že za ním budu jezdit a povídat mu, že si vynahradíme ty roky, kdy bydlel moc daleko.

Ve středu jsme s tátou řešili, že je to hrozné, jak dlouho trvá, než se uvolní místo v domově. Den nato jsem jen tak volala mámě a ona najednou:
"Máš ještě chvilku?"
"No jasně, povídej."
"Děda umírá."
Bylo mi, jak kdyby mě někdo praštil. Seděla jsem zrovna v autobuse a nechápala jsem. Ten večer jsem probrečela a nemohla jsem to zastavit. Ondra mě uklidňoval, ale nefungovalo to.

Druhý den v práci jsem se snažila na to nemyslet. Doktoři pořád dávali malou naději na to, že se z toho dostane. Ale cca ve tři hodiny najednou SMS od mámy. Napadlo mě: nebudu to číst, co když píše, že děda umřel. Ale otevřela jsem ji.
"Děda před hodinou umřel," stálo tam.

Zírala jsem před sebe a nějak mi to nedávalo smysl. Dodělala jsem nejnutnější povinnosti a napsala šéfovi, že prostě nemůžu pracovat a musím domů. Pochopil to, byla jsem mu vděčná. Doma mě čekal Ondra, chtěl mě utěšit. Ale já pořád byla v šoku, nemohla jsem ani brečet. Nechápala jsem to, přišlo mi, že to není pravda.

Dnešní večer na něj myslím. A popadl mě hrozný vztek. Tak moc jsem se těšila, až bude blízko nás! Těšila jsem se, jak se bude radovat z malého Páti a z nás všech. Chtěla jsem mu toho tolik vyprávět. Jsem naštvaná za to, že nás "někdo" okradl o společný čas.
Dle slov mé milované Madlenky: Bůh ho měl rád, když ho nenechal dlouho trpět. A já se to tak snažím vidět. Nevím, co bude s duší dědy dál, jen doufám, že se zase setkáme. A doufám, že se znovu setká s tátou. Byli si podobní a dohromady byli skvělí.

Člověka to poučí. Cestu k dědovi jsem odkládala v domnění, že bude další příležitost.
Zkušenosti jsou nepředatelné, jak říká babička. A proto nezapomínejme lidem kolem sebe říkat, jak moc je máme rádi. Nikdy nemůžeme vědět, u koho už tu šanci mít nebudeme.