Jak jsem se nechala ukecat podruhé

Dávno, dávno tomu, co jsem padla za vlast v bitvě na Zbirohu (pro neznělé článek zde: http://kadlecova.bigbloger.lidovky.cz/c/150486/Jak-jsem-padla-na-Zbirohu-za-vlast.html). Myslela jsem si, že se Madlence nepodaří přesvědčit mě k další sebevraždě. Ale sejde z očí, sejde z mysli, rok se s rokem sešel, zkrátka, nechala jsem se ukecat na táborky (Táborské slavnosti). Když jsem to vyklopila Ondrovi, jeho první reakce byla: "Ale tentokrát tě nebudu vysvobozovat o den dřív!" "Ale kdeže," reagovala jsem. "Nebude důvod, budu spát ve škole ve spacáku, nebude mi zima, proč bys měl..." Jeho nedůvěřivý pohled se ukázal být proroctvím.

Ve čtvrtek večer jsem začala balit. Bylo divné snažit se najít všechny věci své a uspořádat věci půjčené, abych působila patřičně husitsky, a do toho se radit s Ondrou o prezentaci na pohřeb. Spát jsme šli až v půl jedné a měla jsem hlavu jak balón. V pátek odpoledně jsme vše s Madlenkou naskládaly do krosny a začalo se balit. Zkušení Tomáš Provazník a Madlenka Michal se odívali do dobových kostýmů a já se chopila svého nejlepšího kamaráda - vína. Během krátké cestě autobusem jsem se neuvěřitelně bavila nad tím, jak dobově oblečené členy družiny všichni okukovali... pak přišel vlak a zase velké množství vína... ano, s ním je všechno lepší. Poznala jsem spoustu lidí a měla dojem, že tohle mi nic nezkazí.

V Táboře jsme překonali cestu městem a dostali se k základní škole. Nesla jsem krosnu a někde po cestě jsem vyplivla plíce, nejsem si jistá, kde zůstaly. Madlenka mě navlékla do dvojích šatů a já se tetelila svou krásou - nebo spíše pohodlím, to mi někdo řekněte, proč se tohle oblečení nenosí i dnes??
Po prozkoumání okolí jsme byli zapojeni do průvodu.

Průvod byl vpravdě skvostný a z vyřvávání hesel "v Římě sedí Antikrist" a "kalich, víno, Tábor" mě patřičně bolely hlasivky. Poté jsme si prokličkovali trhy a podporovali alkoholové opojení; nakonec jsme skončili u mlýna a hráli na kočičích hlavách karty. Hrozně mě to bavilo, ale tušila jsem zlo.

Zlo přišlo. Celou pubertu jsem brázdila Vltavu, ale karimatka najednou nebyla moje kamarádka. Bylo mi zle (asi z masa), bolela mě hlava (bez komentáře) a cca každou půlhodinu mě budily vracející se opilci. Když jsem se konečně dočkala rána, měla jsem jasno: tady nezůstanu. S hrůzou jsem to napsala Ondrovi. Tušila jsem vraždu; nakonec mi ale nabídl, že pro mě dojede. Miláček.... no, až mu příště řeknu, že tentokrát vydržím na akci oba dva dny, asi mi to nesežere.

Celý den jsem strávila příjemným brouzdáním s Madlenkou a Charvim. Když se přiblížil čas odjezdu, zrovna sladce spinkali... nechtěla jsem je budit. Rozloučila jsem se s nově nalezenými kamarády a vydala se s krosnou hledat nakrklého miláčka. Je to moje zlato, můj rytíř...

Na rozdíl od Zbirohu budu mít na táborky skvělé vzpomínky. A to i přesto, že neproplatili nic z toho, co slíbili. Vyzkoušela jsem si dva dny v poctivých vlněných šatech (na rozdíl od všech elfů a princezen kolem) a byla jsem s mou Madlenkou. Ráda bych se účastnila další akce, ale mám dojem, že mou největší slabostí jsou noci... nemáte někdo přenosný dům?