Jak jsme ulovili byt

 "Jé, koukni na ten cihlák, ten je krásnej..."
"To nebude ono."
...pětiminutové projíždění okolí...
"Jé, koukni, zase ten cihlák, já bych chtěla, aby to byl on..."
"To nebude on."
...desetiminutové prohledávání okolí...
"Hele, zkus vyjet nahoru, mně se zdá, že to vypadá podobně."
"Vyjedu, ale to nebude ono, na to je to moc hezký!"
... přijeli Miška s Honzíkem...
"Tak si představ, projeli jsme to tu křížem krážem..."
"Proč? Vždyť je to hned na začátku, ten cihlák."
...

Honzík byl, jak zpívá Nohavica "... po hlasu silně nevyspaly... asi zase celú šichtu prochlastali..." (ten mi dá!). Zkrátka byl protivný. Miška ho prý moc honí. Ondra nezůstal pozadu, prý nic nestíhá, jako ostatně vždy. Já byla naštvaná, že mi ruší idylickou atmosféru, a tak jediný pozitivní motor akce byla Miška.
Nechali jsme se vpustit do malé elegantní vilky a nestačili se divit. Schodiště jako z mramoru (možná doopravdy, na tohle jsem levá), takové ticho, na chodbě kytičky... Během chvilky se nás ujala "slečna průvodkyně".

V domě jsou dva volné byty. Měli jsme zálusk na ten větší. Při vstupu mě uhodil do nosu nepříjemný zápach. Nedalo mi to a zatímco se Miší kochala vanou v koupelně, prolétla jsem spěšně kuchyň. Varná deska špinavá, v první skříňce, kterou jsem otevřela, prázdná lahev od piva... tady bydlet nebudu!
Přestože smrad nás uhodil skoro všechny (skoro...), ostatní se zdáli nadšeni. Prostor obýváku byl vpravdě velkolepý, ale já začala panikařit. Tenhle byt jsem prostě nechtěla.
"Můžeme si prohlédnout ještě ten druhý?"
Nevím, který anděl spásy to vyslovil nahlas, ale budiž mu to tisíckrát oplaceno.

Protější byt byl znatelně menší. Miška hned ve dveřích zaplakala, že tu je jen sprchový kout... ale měl pozitiva. Zaprvé nesmrděl. Zadruhé, místnosti se jevily mnohem lépe rozděleny. Zatřetí byl levnější. A začtvrté, teprve se dodělával.
Jali jsme se se slečnou probírat detaily tam a zpátky, kdy se můžeme nastěhovat, jestli bude vadit kočička... Nechala jsem Ondru coby vedoucího diplomata vést vyjednávání, obsadila jednu ložnici a zasnila se. Tohle by mohlo být naše vytoužené hnízdečko. Ve chvilce za mnou přišla Miška a z peněženky už vytahovala nutnou zálohu. Pohledy se střetly a bylo jasno - tenhle byt bude náš!

Při cestě domů jsme o tom bytě nepřestali žvanit. Už na místě jsme si s Miškou rozdělily ložnice (pánové to později povinně odsouhlasili) a při večerním srazu se dokreslovaly detaily. Nemohla jsem se dočkat, až konečně budu zase pražák; a ještě ke všemu budeme bydlet v tam skvělé společnosti! Později se vynořily určité zádrhely, jinak by to ani nešlo, ale Ondra je odpaluje jako na golfu - s právníkem tátou za zadkem samozřejmě.

A tak už za dva týdny budeme obývat "cihlák"... třes se, Praho, Soninka se vrací!