Soninka | Tady je Soninčino!

"Co když už je ti tolik, co mně, a kolem tebe je nastoupená jednotka lidí se stále sílícími dotazy: už je ti skoro 30, kde je tvá kariéra, kde je tvůj dům, kde jsou tvé děti?"

"Ti lidé nevidí mýma očima. Také netuší, jak cítím. Tudíž rozumím tomu, že mohou být zmateni a zkoušejí na mne nárokovat požadavky, které jsou nárokovány na ně.
.. Ne děkuji, další pivo prosím."

Další ráno, kdy člověk potřebuje zoufale někoho, kdo na něj bude mluvit a nebude nic chtít – televizi. Po hmatu se poperu s kočkou o ovladač a zapínám hluk. Dle naléhavosti v hlase zprávaře usuzuji, že jsem se trefila na Novu. Po povodních mají hotové žně. Opět nějaká srdceryvná reportáž, buď že někomu uplaval domeček, nebo že někdo pomáhal domeček chytat, už nevím. Během čištění zubů zaslechnu dětský hlásek, který hrdě hlásí do přistrčeného mikrofonu: "já jim tam pošlu medvídka, aby si měli s čím hrát.." Nejspíš to ve mně mělo vyvolat dojaté "óóóóh" a pitomý úsměv na tváři. Místo toho jsem měla chuť přetnou si kartáčkem krční tepnu. Už zase!

Jen malý štěk....

* Učím se být netvor z povolání. 
* Vybíráme kuchyň, naplánovali jsme nádhernou a originální, načež jsme na ni narazili při procházce po Ikea.

Scéna:
Ondra vidí Audrey, jak stojí na zadních a hlavu měla vystrčenou za závěs. Opírala se o okno a vzteky švihala ocasem. Odkryl závěs a pochopil: na parapetu venku spala Popelka v dokonalém klubíčku.