Když mám krušnější období, nebo se toho děje až moc, nejde mi psát. I když právě tehdy by se člověk potřeboval nejvíc ze všeho vykřičet, já nedám dohromady ani řádku.  No a pak přijde klidné, ba přímo veselé období, a témata mi hlavou létají v takovém tempu, že je nestačím zaznamenávat.

Z velké oslavy narozenin:

Kothy: Ty vole ta váza na mě čumí!!

Kothy: ... ostatní jsou květinkový lidi se srdíčkem na dlani.
Václav: Sice není jejich, ale to na kráse neubírá.

Po páté hodině, už pěkně za tmy, jsem z práce pelášila rovnou na Staroměstskou k Rudolfinu. Byla jsem domluvená s jednou slečnou na předání náušnic, krásných černých kytiček.
Obchod zdárně proběhl a já si tak říkala: kus odtud je Konírna, má nejoblíbenější hospůdka! Ale nemám tam s kým jít, a co tam sama... když ona tam možná bude Petra (nejlepší barmanka mezi všemi, pro neznalé), mohla bych ji pozdravit! Ale ne, lepší bude jet domů.. moment, kam to jdu, tudy se nejde na metro. Tramvaj! To je znamení!
A bylo rozhodnuto.

Ondra: Když mu voláš, seřve tě. -Teď jsem v práci a nemám čas, chápeš?!?!- On je prostě v práci. Zatímco ty asi sedíš na mezi a koukáš na hvězdičky.

Po dlouhé době jsem se rozhodla učinit revoluční krok, a sice strávit celý den se svou rodinou. Přislíben mi byl hrádek a jiná rozličná zábava. Celkem logicky to nakonec celé dopadlo naprosto jinak, ale zábava to byla.

Rozchodové perly:

Nela: Ber to materialisticky, mnohem větší tragédie by byla, kdybych ti vzala noťák a vyhodila ho z okna.