"Co když už je ti tolik, co mně, a kolem tebe je nastoupená jednotka lidí se stále sílícími dotazy: už je ti skoro 30, kde je tvá kariéra, kde je tvůj dům, kde jsou tvé děti?"

"Ti lidé nevidí mýma očima. Také netuší, jak cítím. Tudíž rozumím tomu, že mohou být zmateni a zkoušejí na mne nárokovat požadavky, které jsou nárokovány na ně.
.. Ne děkuji, další pivo prosím."

Večery na Žižkově:

Zomb: Vždyť máme obyčejnej fotrovskej večírek.
Sophi: Proč fotrovskej?
Mary: Máme tady hromadu vína, Petr má vyvalenej bachor, já mám kapuci potkana, máme bezlepkovou hostinu a Václav je v koupelně. Jsme dospělí!

Sophi: Vysvětlili jste Veruně, jak se ovládá plynovej sporák?
Máma: Ptali jsme se na to táty. Vysvětlil cosi, co by vyhodilo do povětří půl Žižkova. Myslím, že to začínalo - otočíš hořákem a jdeš hledat sirky.

Moni: Já šla z Palladia do Konírny tři čtvrtě hodiny.
Sophi: Kudy jsi šla proboha?
Moni: Myslím že přes letnou.

Odcházím do práce. Při šněrování do bot mi kočka aktivně loví tkaničky a znemožňuje mi tak ochod. Abych se vůbec mohla obout, musím sáhnout po zlaté mašličce, se kterou má nevyřízené účty a každý den jí to nandá.

Zuzka: Volala jsem paní, že může nastoupit. Je hrozně ráda, že jsme ji vybrali.
Zlochič: Hm, jsem zvědavá, jak dlouho bude ráda.

Sophi: Já poslouchám Landu až v jeho depresivnější fázi.
Kothy: Myslíš po tom, co mu zakázali popírat holocaust? Z toho bych byl taky nesvůj.

Sophi: Kočička vzkazuje, že ti drží drápky. Předpokládám. Lehla si mi na klávesnici a chce ti psát.
Václav: Spíš bych čekal, že se snaží prolomit šifru pentagonu.

"Chápu všechny matky. Kterým chybí to něžné miminko, které si vypiplaly, když mají doma najednou puberťáka, kterého touží zabít. Tak moc je chápu!"
"Jak to ?"
"Protože z toho něžného koťátka, které za mnou lezlo a obdivně na mě hledělo svýma velkýma žlutýma očima jako na velkou maminku, se stal nehoráznej pubertální zmetek, co se mnou bojuje o to, kdo je doma větší kočka."