Odcházím do práce. Při šněrování do bot mi kočka aktivně loví tkaničky a znemožňuje mi tak ochod. Abych se vůbec mohla obout, musím sáhnout po zlaté mašličce, se kterou má nevyřízené účty a každý den jí to nandá.

Zuzka: Volala jsem paní, že může nastoupit. Je hrozně ráda, že jsme ji vybrali.
Zlochič: Hm, jsem zvědavá, jak dlouho bude ráda.

Sophi: Já poslouchám Landu až v jeho depresivnější fázi.
Kothy: Myslíš po tom, co mu zakázali popírat holocaust? Z toho bych byl taky nesvůj.

Sophi: Kočička vzkazuje, že ti drží drápky. Předpokládám. Lehla si mi na klávesnici a chce ti psát.
Václav: Spíš bych čekal, že se snaží prolomit šifru pentagonu.

"Chápu všechny matky. Kterým chybí to něžné miminko, které si vypiplaly, když mají doma najednou puberťáka, kterého touží zabít. Tak moc je chápu!"
"Jak to ?"
"Protože z toho něžného koťátka, které za mnou lezlo a obdivně na mě hledělo svýma velkýma žlutýma očima jako na velkou maminku, se stal nehoráznej pubertální zmetek, co se mnou bojuje o to, kdo je doma větší kočka."

Kráčím si zvesela z Makra s malým nákupem alkoholu pro kolegy a kousek přede mnou si vykračoval mladý pár, hádám tak 16-17 let. Nějak se pošťuchovali a blbli, nevěnovala jsem jim moc pozornost. Uprostřed schodů k nadchodu přes silnici začala slečna tancovat a poněkud mi tím narušila plánovanou trajektorii, což bych neviděla jako problém, kdyby k ní v tu chvíli její milý nepřiskočil a nekřiknul: pozor ať neporazíš tu pani!

Doufala jsem, že rozloučení s tou nejbáječnější kočičkou na světě, budu psát nejdřív tak za pět let, za deset.. ideálně nikdy. Protože ona přece moc dobře věděla, že je nesmrtelná.

Medovinobraní (pro situace znalé):