Při rozplývání se nad kočkou:

Soninka: Koukni na mucíčka!
Ondra: Hm, placatá.

Tohle shlédnout by snad měla být povinnost... je to kouzelné ve své nevinnosti a jednoduchosti. Čtení těch komentářů ve mně zanechalo opravdu hluboký dojem.
 

http://www.photokotek.com/absurdistan/

Dávno, dávno tomu, co jsem padla za vlast v bitvě na Zbirohu (pro neznělé článek zde: http://kadlecova.bigbloger.lidovky.cz/c/150486/Jak-jsem-padla-na-Zbirohu-za-vlast.html). Myslela jsem si, že se Madlence nepodaří přesvědčit mě k další sebevraždě. Ale sejde z očí, sejde z mysli, rok se s rokem sešel, zkrátka, nechala jsem se ukecat na táborky (Táborské slavnosti).

... jeden skvělý muž. Nebyl to pohádkový hrdina. Dle slov mého táty, druhá světová mu proplula kolem uší, v té době ho zajímaly jen holky. S komunistama se (na rozdíl od svého syna, kterého pro to obdivuju) nepral. Prostě přežil. Fantasticky maloval, měl talent, ale aby byl klid, dělat v cihelně. Vzorný dělník s dvěma dětmi. Po čase rozvedený. S manželkou a mladším synem se snad už nikdy neviděl. Ale staršího syna a jeho rodinu měl rád. Mého tátu a nás.

Miluju prvorepublikové filmy. Mají kouzlo, styl, většinou sice nic moc děj, ale já se chci hlavně opájet atmosférou tehdejších časů. První republika, tam jsem se měla narodit. (Nebo jsem tam už žila v minulém životě, všechno by to vysvětlovalo.)