Miluju vztah, jaký ti naši dva broučci mají. Kristián pořád leze za Johanou, když spí, a snaží se k ní přitulit. A když má malá dobrou náladu, tak ho i nechá. Perou se, ale jen tak na oko, nesyčí se. A kdykoliv se malýmu něco stane a začne úpět, Johana k němu vystřelí, dá mu pusinku a začne to řešit.

Bohužel, to soužití má i svá negativa.

Vždycky jsem si myslela, že k Johaně jiná kočka prostě jít nemůže, že je příliš velká sólistka. Ale pak nás na návštěvě u kamarádů obsadil Kristiánek a vrněl a mazlil se tak, že tuhle moji pevnou bariéru přesvědčení překonal. Dohodli jsme se, že to zkusíme a uvidíme.

Odcházím do práce. Při šněrování do bot mi kočka aktivně loví tkaničky a znemožňuje mi tak ochod. Abych se vůbec mohla obout, musím sáhnout po zlaté mašličce, se kterou má nevyřízené účty a každý den jí to nandá.

"Chápu všechny matky. Kterým chybí to něžné miminko, které si vypiplaly, když mají doma najednou puberťáka, kterého touží zabít. Tak moc je chápu!"
"Jak to ?"
"Protože z toho něžného koťátka, které za mnou lezlo a obdivně na mě hledělo svýma velkýma žlutýma očima jako na velkou maminku, se stal nehoráznej pubertální zmetek, co se mnou bojuje o to, kdo je doma větší kočka."