Soninka | Tady je Soninčino!

Kráčím si zvesela z Makra s malým nákupem alkoholu pro kolegy a kousek přede mnou si vykračoval mladý pár, hádám tak 16-17 let. Nějak se pošťuchovali a blbli, nevěnovala jsem jim moc pozornost. Uprostřed schodů k nadchodu přes silnici začala slečna tancovat a poněkud mi tím narušila plánovanou trajektorii, což bych neviděla jako problém, kdyby k ní v tu chvíli její milý nepřiskočil a nekřiknul: pozor ať neporazíš tu pani!

Doufala jsem, že rozloučení s tou nejbáječnější kočičkou na světě, budu psát nejdřív tak za pět let, za deset.. ideálně nikdy. Protože ona přece moc dobře věděla, že je nesmrtelná.

Tomáš: Železniční vlečka... rozdrtila křečka...
Sophi: Tam je "porazila" ty sadisto!
Tomáš: No co se stane s křečkem, když ho porazí vlečka?
Zuzka: Skutálí se z náspu do polí.
Tomáš: Ne, rozdrtí ho na kaši.

Další ráno, kdy člověk potřebuje zoufale někoho, kdo na něj bude mluvit a nebude nic chtít – televizi. Po hmatu se poperu s kočkou o ovladač a zapínám hluk. Dle naléhavosti v hlase zprávaře usuzuji, že jsem se trefila na Novu. Po povodních mají hotové žně. Opět nějaká srdceryvná reportáž, buď že někomu uplaval domeček, nebo že někdo pomáhal domeček chytat, už nevím. Během čištění zubů zaslechnu dětský hlásek, který hrdě hlásí do přistrčeného mikrofonu: "já jim tam pošlu medvídka, aby si měli s čím hrát.." Nejspíš to ve mně mělo vyvolat dojaté "óóóóh" a pitomý úsměv na tváři. Místo toho jsem měla chuť přetnou si kartáčkem krční tepnu. Už zase!

Má malá princezna už se mnou sdílí domácnost už přes měsíc. Očekávala jsem, že cca tři dny bude trvat aklimatizace, ale houby. Vylezla z přepravky, rozhlédla se po místnosti a po vzoru Kocoura začala konfiskovat prostor: Tohle je moje, moje, všechno je moje! Kromě tohohle kousku. Tenhle kousek nechci. ALE VŠECHNO OSTATNÍ JE MOJE!! (nikdo mě nepřesvědčí, že autor Červeného trpaslíka nedisponoval kočkou..)