Soninka | Tady je Soninčino!

9:00
Včerejší den byl naprostá katastrofa, asi jeden z nejhorších dní letošního roku. Díky snaze mého milého se to nakonec večer přece jen zlomilo a já učinila rozhodnutí. Dnes budu mít klidný den, nic mě nenaštve!

Po páté hodině, už pěkně za tmy, jsem z práce pelášila rovnou na Staroměstskou k Rudolfinu. Byla jsem domluvená s jednou slečnou na předání náušnic, krásných černých kytiček.
Obchod zdárně proběhl a já si tak říkala: kus odtud je Konírna, má nejoblíbenější hospůdka! Ale nemám tam s kým jít, a co tam sama... když ona tam možná bude Petra (nejlepší barmanka mezi všemi, pro neznalé), mohla bych ji pozdravit! Ale ne, lepší bude jet domů.. moment, kam to jdu, tudy se nejde na metro. Tramvaj! To je znamení!
A bylo rozhodnuto.

Umím udělat dojem.

Stála jsem ve středu u pokladny v Albertu s jednoduchým nákupem: víno, sodovka, jahodová zmrzlina. Pokladní na mě hodila tázavý pohled.
"To víte, špatný den."
"A tohle pomáhá?"
"No jasně, není nic lepšího! Pěkně zmrzlinku a zapít vínem."
"To pak bříško nebude vědět, z čeho je mu zle."
"V pohodě, je zvyklý."
"Bude to všechno?"
"Ještě velkýho Morgana."
Výraz její tváře v tu chvíli je stěží popsatelný. Mému lehce vykoktanému vysvětlení, že ten už fakt není pro mě, patrně nevěřila; tuším, že až k ní opět půjdu s vínkem na večer, dočkám se soucitného pohledu, který bývá věnován nenapravitelným alkoholikům.

(a ten Mogran fakt nebyl pro mě..)


 

 Když mi máma jednoho dne napsala, že má školení, Veruna školu, táta je v tahu a já nemám nic, pochopila jsem, že je zle. Budu hlídat osmiletého brášku.