Po páté hodině, už pěkně za tmy, jsem z práce pelášila rovnou na Staroměstskou k Rudolfinu. Byla jsem domluvená s jednou slečnou na předání náušnic, krásných černých kytiček.
Obchod zdárně proběhl a já si tak říkala: kus odtud je Konírna, má nejoblíbenější hospůdka! Ale nemám tam s kým jít, a co tam sama... když ona tam možná bude Petra (nejlepší barmanka mezi všemi, pro neznalé), mohla bych ji pozdravit! Ale ne, lepší bude jet domů.. moment, kam to jdu, tudy se nejde na metro. Tramvaj! To je znamení!
A bylo rozhodnuto.

Po dlouhé době jsem se rozhodla učinit revoluční krok, a sice strávit celý den se svou rodinou. Přislíben mi byl hrádek a jiná rozličná zábava. Celkem logicky to nakonec celé dopadlo naprosto jinak, ale zábava to byla.

Umím udělat dojem.

Stála jsem ve středu u pokladny v Albertu s jednoduchým nákupem: víno, sodovka, jahodová zmrzlina. Pokladní na mě hodila tázavý pohled.
"To víte, špatný den."
"A tohle pomáhá?"
"No jasně, není nic lepšího! Pěkně zmrzlinku a zapít vínem."
"To pak bříško nebude vědět, z čeho je mu zle."
"V pohodě, je zvyklý."
"Bude to všechno?"
"Ještě velkýho Morgana."
Výraz její tváře v tu chvíli je stěží popsatelný. Mému lehce vykoktanému vysvětlení, že ten už fakt není pro mě, patrně nevěřila; tuším, že až k ní opět půjdu s vínkem na večer, dočkám se soucitného pohledu, který bývá věnován nenapravitelným alkoholikům.

(a ten Mogran fakt nebyl pro mě..)


 

A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!
.
.
.
.
(A ať je lepší než ten, co právě končí.)
Protože stál vážně za houby... Snad nám bude v příštím roce přát štěstí a nebudeme muset znovu procházet humusem.

 Když mi máma jednoho dne napsala, že má školení, Veruna školu, táta je v tahu a já nemám nic, pochopila jsem, že je zle. Budu hlídat osmiletého brášku.

Dávno, dávno tomu, co jsem padla za vlast v bitvě na Zbirohu (pro neznělé článek zde: http://kadlecova.bigbloger.lidovky.cz/c/150486/Jak-jsem-padla-na-Zbirohu-za-vlast.html). Myslela jsem si, že se Madlence nepodaří přesvědčit mě k další sebevraždě. Ale sejde z očí, sejde z mysli, rok se s rokem sešel, zkrátka, nechala jsem se ukecat na táborky (Táborské slavnosti).

... jeden skvělý muž. Nebyl to pohádkový hrdina. Dle slov mého táty, druhá světová mu proplula kolem uší, v té době ho zajímaly jen holky. S komunistama se (na rozdíl od svého syna, kterého pro to obdivuju) nepral. Prostě přežil. Fantasticky maloval, měl talent, ale aby byl klid, dělat v cihelně. Vzorný dělník s dvěma dětmi. Po čase rozvedený. S manželkou a mladším synem se snad už nikdy neviděl. Ale staršího syna a jeho rodinu měl rád. Mého tátu a nás.

Miluju prvorepublikové filmy. Mají kouzlo, styl, většinou sice nic moc děj, ale já se chci hlavně opájet atmosférou tehdejších časů. První republika, tam jsem se měla narodit. (Nebo jsem tam už žila v minulém životě, všechno by to vysvětlovalo.)

Dodnes nevím, kde má spolužačka ze střední ten termín vzala. Snad pochází z těch vtípků "jak se Polsky řekne". Každopádně se to brzy vžilo jako termín vyjadřující míru přejetosti daného člověka. Vkrádá se mi na jazyk častěji, než je mi milo, protože ho ne každý pochopí; a každopádně zcela přesně vyjadřuje náladu, která teď panuje v mém prostoru.