Pátek večer. Sedím v hospůdce se ctihodnými studenty a studentkami z ČZU. Zábava se pěkně rozjíždí, když v tom přijdou poslední dvě očekávané slečny. Slečna Jája a slečna Jana. Velice brzy se rozpoutá rozhovor o jménech.

A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!
.
.
.
.
(A ať je lepší než ten, co právě končí.)
Protože stál vážně za houby... Snad nám bude v příštím roce přát štěstí a nebudeme muset znovu procházet humusem.

... prostě útlum. Divná doba. Snad to brzo přejde. 

 "To je tak zaslouženej okamžik tohle...” pravil můj miláček před chvílí, zatímco zlehka klimbal na mém klíně. Potěmnělou místnost osvětlovalo jen světlo z kuchyňky a plameny svíček rozmístěných kolem. Z televize se linuly zvuky milovaného filmu a kočka spokojeně oddychovala v křesle. Romantika. Opravdu zasloužená po tomhle dni.

Tohle byla původně soukromá zpráva psaná na facebooku. Ale když jsem ji dopsala, nějak mi přišlo, že se mi to chce dát sem.

 Když mi máma jednoho dne napsala, že má školení, Veruna školu, táta je v tahu a já nemám nic, pochopila jsem, že je zle. Budu hlídat osmiletého brášku.

Dávno, dávno tomu, co jsem padla za vlast v bitvě na Zbirohu (pro neznělé článek zde: http://kadlecova.bigbloger.lidovky.cz/c/150486/Jak-jsem-padla-na-Zbirohu-za-vlast.html). Myslela jsem si, že se Madlence nepodaří přesvědčit mě k další sebevraždě. Ale sejde z očí, sejde z mysli, rok se s rokem sešel, zkrátka, nechala jsem se ukecat na táborky (Táborské slavnosti).

Byla jsem v práci sotva tři týdny a už na mě spadlo velké školení. Jela jsem tam vyděšená jak ratlík - spát v cizí postýlce a ještě ke všemu na dvojlůžáku s kdovíkým. Při mém štěstí dostanu osmdesátiletou chrápající babku. Jak mi někdo v noci v místnosti chrápe, nenaspím ani minutu a jen se snažím udusit sama sebe polštářem.
Do hotelu jsme s Kuřetem přijeli jako jedni z prvních cca v deset. Hned na recepci nás přivítal věčně vysmátý Honza (ředitel struktury) a jakási blondýnka, kterou jsem předtím jen letmo zahlédla na centrále (jeho žena, jak jsem brzy zjistila). Dostali jsme klíče, pokoje jsme měli s Kuřetem vedle sebe, tak jsme se na sebe šklebili z balkónu. Nebylo mi z toho všeho moc dobře. Najednou klika cvakla, dvéře letí, někdo vchází do dveří. Starší dáma, asi šedesát; tušila jsem zlo. 
"Jé, dobrý den, vy máte támhletu postel, dobře, já bych stejně chtěla tuhle, já ale hrozně chrápu, nebude Vám to vadit, že?"
Poklesla mi čelist, zastavilo se mi srdce a mozek otevřel přihrádku "sebevražda". Šrot šrot, to se musí vyřešit.... HA! Blondýnka u recepce. Ve zbabělém úprku jsem jistě překonala hotelový rekord.

... jeden skvělý muž. Nebyl to pohádkový hrdina. Dle slov mého táty, druhá světová mu proplula kolem uší, v té době ho zajímaly jen holky. S komunistama se (na rozdíl od svého syna, kterého pro to obdivuju) nepral. Prostě přežil. Fantasticky maloval, měl talent, ale aby byl klid, dělat v cihelně. Vzorný dělník s dvěma dětmi. Po čase rozvedený. S manželkou a mladším synem se snad už nikdy neviděl. Ale staršího syna a jeho rodinu měl rád. Mého tátu a nás.